Vidět Everest bolí a euforie se nedostaví. Ale cesta je cíl.

Sny se plní! 💭 Náš kolega Ota Rádl ze zákaznické podpory ABRA Flexi nám před pár lety vyprávěl, že touží poznat Himálaje. Loni v listopadu se mu to povedlo. V Everest Base Campu (5364 m) zažil krušné chvíle a výstup na skalnatý vrchol Kala Patthar (5644 m), odkud je nejlepší výhled na Everest, byl ještě náročnější. Domů si přivezl angínu, pocit, že překonal sám sebe a také spoustu nádherných fotek.

Sny máme všichni. Jak se ten Tvůj o Everestu proměnil v realitu?

Už pár let jsem měl v bucket listu "vidět" Everest. Tenhle výlet se tak jevil jako jasná volba, a když jsem k narozeninám dostal letenku do Nepálu, tak jsem prostě musel.

Jak ses připravoval a jak moc byly celá mise náročná?

Bylo to náročné. 🙂

První výzva je přelet na nejnebezpečnější letiště světa do vesnice Lukla. Pro mě, kdo nesnáší lítání, noční můra. Odtud startuje 13denní trek – 10 dní nahoru, 3 dny dolů.

Chůze mi nedělala problém, mám "nachozeno". Bolí to, ale tělo si nějak zvykne. Přes den slunečno, kochačka, horší jsou večery a noci – mráz, dřevěný chajdy bez topení, žádná nebo ledová sprcha, turecký záchody, výšková nemoc, zažívací problémy, velká nespavost, bolehlav, prach, špína a žádný pořádný jídlo.

Příprava skoro žádná, jen treky v ČR. V žádných výškách jsem předtím nebyl. Měl jsem 100 % nedoléčený zápal plic a od 4000 m.n.m. jsem se v noci trošku dusil a musel mít v noci otevřené okno při −20 °C venku.

To zní šíleně, ale předpokládám, že nelituješ. Už jen pro ty krásné fotky:) Co Ti to celkově přineslo, komu bys podobnou výzvu doporučil?

Nedoporučuju to nikomu. 😄

Je to destrukce těla (přepínání se, žádná regenerace, cpaní se suplementy, vitamíny, prášky na bolest, na výškovou nemoc, na alergii, na zažívání, 5 litrů vody a 4 - 6h spánku denně, ...) a v base campu nic není, člověk je tak zničenej, že euforie se nedostaví a Everest je vidět třetí den.  

Ale asi platí, že cesta je cíl, a vyžaduje to velký odhodlaní, vůli a taky štěstí, protože ukončit cestu může mnoho věcí i těch, který člověk moc neovlivní. 

Co bys poradil těm, kteří i tak touží vyrazit?

Pokud jsou v ABŘE další blázni, co by do toho šli, poradil bych líp se připravit, zkontrolovat si reakci svého těla na takové výšky, nachodit něco do kopce v horách, být 100 % fit, nepodcenit vybavení a připravit se psychicky na velký diskomfort.

Sotva jsem přijel, dalo mi to angínu a asi pocit překonání sama sebe, a taky zjištění, že když je vůle, tak jde všechno. 🙂